Gymnázium Bohumila Hrabala
Komenského, 779
28802
Nymburk
Středočeský kraj
Přihláška kompletní
Charakteristika
Celé první čtyři roky studia na gymnáziu naši třídu provázela paní profesorka Prokešová. Učila i francouzštinu, ale my jsme ji vídali jen párkrát týdně na hodinách dějepisu. Každou z těchto hodin vedla velmi přátelsky a mile. Často využívala moderního způsobu RWCT. Neučili jsme se jen letopočty a události, ale snažili jsme se sami přijít na souvislosti – otázky proč, co k tomu vedlo, co byla záminka a co to znamenalo do budoucna, se objevovaly téměř na každém setkání. Pamatuju si, jak jsme ve skupinách vytvářeli instagramový profil Kateřiny Veliké, jak jsme četli dokument Charta 77 a snažili jsme se vcítit do jeho signatářů, jak jsme tvořili myšlenkové mapy nebo jak jsme hodnotili vládu jednotlivých panovníků v Anglii. A úžasné bylo, s jakým úsilím se vždy na hodiny připravovala a jak je zvládala, ať už proběhly prezenčně ve škole nebo online přes Google meets.
Po dvou letech paní Prokešová otevřela společně se svou kolegyní Klub moderní historie. Já jsem se již v té době zajímala o dějiny dvacátého století, a tak jsem viděla mnoho důvodů k přihlášení se. A nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitovala. Naším hlavním tématem je období druhé světové války.
Zajímáme se o osudy nymburských obyvatel židovského původu, kteří se domů z koncentračních táborů bohužel nevrátili. Nejvíce pozornosti jsme věnovali rodině Pickových a po jejich životních příbězích jsme pátrali v knihách i v archivu. Naše práce vyvrcholila při pokládání prvních Kamenů zmizelých. Obdivuhodné je, s jakou lehkostí a trpělivostí nás paní Prokešová učí pátrat po minulosti, hledat informace, pracovat s dokumenty a spojovat si střípky informací do pomyslné mozaiky.
Přístup paní profesorky Prokešové, hodiny dějepisu a setkání Klubu moderní historie nám toho daly ještě o moc víc než znalosti z dějepisu. Naučila nás pracovat ve skupině, milovat historii, zajímat se o svět kolem sebe a mnoho dalšího. A mě osobně nadchla pro dějepis a navedla mě na cestu budoucí historičky nebo učitelky dějepisu.
Příhoda
S paní profesorkou Prokešovou jsme toho za čtyři roky zažili hodně – Běh Run for help v Poděbradech, výlet do Terezína, do Židovského muzea v Praze, do archivu v Lysé nad Labem, prodej vlčích máků na podporu válečných veteránů, online setkání s Helgou Hoškovou Weissovou, nemálo workshopů a mnoho a mnoho dalšího. Nejčastěji ale vzpomínám na vyvrcholení naší práce v Klubu moderní historie – na pokládání prvních Kamenů zmizelých v Nymburce.
Naše pátrání po nymburské rodině Pickových začalo v roce 2019. Naše cesta byla plná šokujících informací a šťastných náhod. Pracovaly jsme s nejrůznějšími knihami a dalšími odbornými pracemi. Po pár měsících naší intenzivní práce jsme se vydaly do archivu v Lysé nad Labem, abychom načerpaly další informace. Paní profesorka nás podporovala v práci a slavila s námi všechny naše menší i větší úspěchy. A to nejen v archivu, ale při celém našem bádání. Jeden z těchto významných okamžiků přišel v době karantény, kdy jsme se scházely online. Na jednom ze setkání nám paní profesorka ukázala, co objevila – v televizi běžela reportáž o nymburské dvanáctileté dívce Evě Pickové, o jejím životním osudu a hlavně o její básničce Strach, kterou sepsala v Terezíně. Dozvěděli jsme se, že tuto básničku zhudebnil izraelský hudebník Effi Shoshani a zanedlouho jsme se s ním a s historičkou z Yad Vashem Raquel Orensztajn setkali prostřednictvím online hovoru. Poskytli nám mnoho informací a namotivovali nás pátrat dál. Podobný efekt mělo i setkání s potomky rodiny Pickových. Kodíčkovi za námi přijeli hned několikrát, abychom spojily střípky informací do ucelené mozaiky. A zapadly do sebe dokonale. Kodíčkovi nám dodaly rodinné informace nebo rodinné drby, jak pan Kodíček s oblibou říkal.
Veškerá naše snaha vyvrcholila v říjnu 2021. Nymburské divadlo se zaplnilo lidmi, kteří se chtěli dozvědět víc o osudu rodiny Pickových. Na podium nastoupil sbor dětí z Lauderových škol, aby zazpívaly zhudebněné básničky dětí, které byly za druhé světové války vězněny kvůli svému židovskému původu. Když začaly zpívat Strach, nejen mně začaly téct slzy dojetí a štěstí. Najednou mi došlo, že my jsme to dokázali. Zvládli jsme představit příběh Pickových, vystoupili jsme před plným divadlem, povyprávěly jsme naši cestu a příběh nymburské rodiny v médiích a hlavně jsme dokázali zaujmout lidi naším vyprávěním a snad některé nadchnout pro historii svého města. I my si totiž uvědomujeme, že na tyto příběhy rozhodně nesmíme zapomenout.
Za tím vším stojí paní profesorka Prokešová. Svět není plný učitelů, kteří svůj zápal pro věc dokážou předat svým studentům, ale paní Prokešová mezi ně určitě patří. Naučila nás pracovat s archiváliemi, pracovat ve skupinách, pomohla nám objevit, jakým směrem se budeme chtít v budoucnu vydat, dala nám příležitost vystoupit v divadle a mluvit do médií a to se jen tak mnoha patnáctiletým studentům nepovede. Paní profesorka Prokešová nám kromě vědomostí z historie předala i úžasné zkušenosti, ze kterých budeme čerpat ještě dlouho.