MZŠ Dymokury
Osvobození 212
28901
Dymokury
Středočeský kraj
Přihláška kompletní
Zařazen do kategorie Zlatý ředitel.
Charakteristika
Panu řediteli Jiřímu Lazarovi je 47 let. Má vysokou štíhlou postavu. V jeho opáleném obličeji nejvíce upoutají laskavé, usměvavé modré oči. Když je to ale třeba, umí se modré nebe v jeho očích i zatáhnout a vysílat blesky. Pan ředitel je k nám vždy spravedlivý, laskavý a chápající. Když něco slíbí, slib dodrží, můžeme se na něj ve všem spolehnout. Nechybí mu ani smysl pro humor. Ochotně vyslechne naše názory a my víme, že o nich bude přemýšlet.
Pan ředitel miluje svou rodinu, svou práci a nás, děti. I při svém náročném povolání si dokáže najít čas na koníčky. Doma chová psy, věnuje se myslivosti, rád se projede na své motorce.
Našeho pana ředitele si vážíme pro jeho férovost a proto, že nás má rád.
Příhoda
Vězeň
Náš pan ředitel je bezedná studnice nápadů. Nejen, že pro nás vymýšlí zajímavé akce a projekty, z nichž si vždy odnášíme hezké zážitky, ale vůbec neváhá sám se zapojit do dění. Nikdo z nás asi nezapomene na příhodu, která se stala při oslavách Dne dětí pořádaných školou. Jako již tradičně, i tentokrát se sešlo v areálu dymokurského koupaliště mnoho dětí, rodičů i lidí z řad široké veřejnosti. Děti nadšeně soutěžily, hráli si, brázdily divoké vody našeho koupaliště na raftu, plnily svá bříška dobrotami u stánků. Rodiče jim fandili, často se sami zapojovali do soutěží a pomáhali, kde bylo třeba. Všichni se dobře bavili. Ale nejvíce nás u srdce hřál pohled na pana ředitele, který s milým úsměvem procházel areálem a jeho oči zářily spokojeností.
Najednou se mezi nás jako blesk přiřítila černá dodávka a z ní vyskákali černě odění, maskovaní ozbrojenci. Rázem jsme všichni zkameněli. Muži se zbraněmi nám naháněli strach. Hrůzou jsme oněměli. Do hrobového ticha se ozýval jen křik ozbrojenců a dětský pláč. Pak jsme překvapeně zírali na to, jak se černí muži vrhli k právě tak překvapenému panu řediteli a bleskově mu nasadili pouta. Beze slova ho vstrčili do auta a ve vteřině byli pryč.
Pár okamžiků jsme nebyli schopni pohnout se, promluvit. Nikdo nechápal, co se vlastně stalo. Dívali jsme se jeden na druhého a na krajíčku jsme měli pláč. Když se nám vrátila řeč, začali jsme se chaoticky dohadovat, co budeme dělat. Vždyť nám unesli milovaného ředitele! .. A potom hlasitý hovor lidí opět vystřídalo naprosté ticho. S očima navrch hlavy jsme všichni zírali na pana ředitele, který se odkudsi vynořil živý a zdravý a se smíchem na nás už z dálky volal: ? Dobrý, ne? Jaký to bylo? Báli jste se ? ?
Teprve pomalu, hodně pomaloučku nám začalo docházet, že celou akci připravil sám pan ředitel, aby nám předvedl zásah jednotky rychlého nasazení v reálu. A když nám to opravdu konečně došlo, hleděli jsme, děti i dospělí, na pana ředitele s upřímným obdivem. Připravil nám vskutku nezapomenutelný zážitek. A kvůli tomu se nechal i zatknout!